Sobota 21. května 2022, svátek má Monika
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 21. května 2022 Monika

Osud člověka v dějinách 2. světové války

23. 01. 2012 11:15:16
Období 2. světové války je již několik let za námi. V dnešní době si můžeme číst příběhy slavných generálů, politiků a jiných významných hodnostářů, kteří v době nesvobody obětovali za svoji vlast své životy. Mnoho lidí přitom zapomíná, že válka se netýkala pouze vysoko postavených mužů a žen, ale že měla velké následky hlavně pro občany na venkově i ve městech. Cílem mého článku je seznámit Vás s osudem zcela "obyčejného" člověka - mé prababičky Františky Bittnerové.
Františka s Rudolfem a synem Rudlou
Františka s Rudolfem a synem RudlouB.B.

Františka Bittnerová (rodným příjmením Slapničková) se narodila dne 21. srpna 1921 na Zvíkovci. V roce 1939 si vzala svoji životní lásku Rudolfa Bittnera. Společně spokojeně žili v rodinném domě v Podmoklech, než do jejich života zasáhla 2. světová válka. Roku 1941 Františka porodila nejstaršího syna Rudolfa. V té době ještě netušila, že jen pár měsíců poté bude muset manžela, syna i celé Podmokly na dlouhou dobu opustit.

VÝSLECHY GESTAPA

Odbojová skupina na Zbirožsku se začala formovat již během prvních let války. Proti manželovu vstupu do odboje nikdy nic nenamítala a sama vždy ráda pomohla. Nevadilo jí, když doma ukrývali lidi, o kterých věděla jen to, že kdyby je gestapo našlo, pravděpodobně by nepřežili. Ochotně všem vařila, a jelikož byla s dítětem doma a nechodila do práce, dokázala celý zbytek dne prosedět u okna vyhlížejíc, zda nejedou auta s hlídkujícím gestapem. Několik měsíců šlo vše téměř v pořádku, až na stále se zvětšující nedostatek potravin.

Věci se radikálně změnili zatčením Arnošta Šmída (člena odboje) a jeho výpovědí, ve které prozradil jména všech hlavních organizátorů odboje. Poté, co její manžel Rudolf odešel do ilegality, zůstala sama s malým synem. Za chvíli auta, která projížděla přes vesnici, zastavila přímo u jejich domu. Z aut vystoupilo mnoho členů gestapa, obklíčili dům a několik jich vešlo dovnitř a sháněli se po Rudolfovi. Poté, co zjistili, že jim Františka nic neřekne, začali prohledávat celý dům a přitom sebrali vše, co bylo cenné a co se jim líbilo. Když skončili, naložili Františku i se synem do auta a odvezli do Zvíkovce, kde nechala malého Rudolfa u své matky. Poté ji převezli do Zbiroha na radnici, kde již sedělo mnoho odbojářů, kteří byli zatčeni na základě výpovědi Arnošta Šmída. Po krátkém výslechu následoval převoz do Plzně na Gestapo, kde následovaly další nekonečné výslechy. Na noc byla převezena do plzeňského Justičního paláce, kde měli již několik dalších politických vězňů. Výslechy trvali týden a byly založeny nejen na fyzickém, ale především na velkém psychickém nátlaku, kdy Františku vydírali nacisté zejména přes jejího syna. Nakonec řekli, že ji pustí pod podmínkou, že slíbí, že je kontaktuje, jakmile s mužem nebo s jinými, kteří se skrývají před gestapem, naváže spojení. Františka slíbila, i když věděla, že gestapu nikoho neprozradí.

Po týdnu se tedy vrátila zpět do domu a navázala spojení s manželem, s kterým se několikrát sešla v jeho úkrytu v lese. Dne 13. září 1944 obklíčilo gestapo opět dům a odvezli Františku na četnickou stanici do Zvíkovce, kde ji nechali čekat až do tmy a poté převezli rovnou na gestapo do Plzně, kde ji zavřeli v malé cele, která byla plna štěnic. Následoval další kolotoč výslechů, který trval celých šest týdnů. Den
po posledním výslechu byla poslána na lékařskou prohlídku a pak s dalšími ženami odvedena na vlakové nádraží v Plzni. Tam byly nahnány do vlaku a převezeny rovnou do koncentračního tábora v Terezíně.

ŽIVOT V KONCENTRAČNÍCH TÁBORECH

V Terezíně je zapsali a nahrnuli všechny do jedné cely naproti márnici. Zde strávila Františka týden, poté byla s několika dalšími ženami vybrána a umístěna na ženskou celu. Kromě několika štěnic zde žila hromada blech, jejichž štípance nedovolovaly ani usnout. Naproti jejich bloku byla řada nově vystavených bunkrů, kam dávali vězně za trest. Každý tam byl sám ve tmě i několik týdnů, proto se odtud každou noc ozýval obrovský nářek.

Po několika dnech je začaly komandantky koncentračního tábora vodit na práci. Většinou pletly osmičlánkové copánky, z kterých se dělaly různobarevné copánky. Františka poslala z Terezína také poslední lístek své matce, kde ji prosila, aby jí poslala z domova cukr, sůl a prášek na praní. Balíček tenkrát ještě dostala, ale byl rozbalený a všechny suroviny, které obsahoval, byly promíchány a proto absolutně nepoužitelné.

Vždy po několika dnech vybírali fašisté ženy na transport. Do jednoho byla zařazena také Františka. Znova ji hnali na nádraží a do vlaku, který měl zvláštní vagóny určené pro 4 osoby. Do jednoho takového vagónu jich bylo přiřazeno 10 – 14, takže se nemohly ani hnout. Jejich cesta skončila v koncentračním táboře Rawensbrücku. Zde jim sebrali veškeré věci, které jim ještě zbyly. Komandantky jim nařídily svléknout se a pustily na ně studené sprchy, poté jim byly vydány vězeňské stejnokroje s velkým křížem na zádech. Františka v táboře potkala Češky, které zde byly již několik let. Velice jí pomohly – propašovaly pro ni teplé svetry a také husté hřebínky (na vyčesávání vší).

Každý den a za jakéhokoliv počasí musely chodit pracovat. Házely písek do lomů a skládaly uhlí. Po několika dnech této práce byla opravdu velice vyčerpaná. Velice jí pomohly Češky, které pracovaly jako pletařky (pletly ponožky). Ty podvodem zařídily, aby mohla pracovat s nimi. Každý den od pěti ráno musely stát apely (nástupy vězňů), které trvaly většinou dvě až tři hodiny, poté byly vězenkyně rozděleny na práce.

V každém bloku koncentračního tábora byly dvě části, v kterých byly cely. Uprostřed se nacházela široká chodba a na každé straně se nacházely 4 záchody pro zhruba 700 žen. Ženy, které měly na starosti úklid záchodů, dostávaly dvojitou porci jídla, protože to byla opravdu hrozná práce. Výkaly z ucpaných záchodů musely vynímat rukama do kýblů a vynášet ven. Jelikož v táboře velmi řádily průjmy, záchody byly v opravdu hrozném stavu. Na Silvestra 1944 přišla na kontrolu tzv. hlavní lágrová. Když viděla nepořádek na záchodech, velice se rozzuřila a celý blok převedla na plac k hlavní bráně. Zde musely stát trestný apel od rána až do večera bez jídla a v obrovském mrazu.

Po nějaké době začala Františka pracovat v kuchyni, kde se vařilo jak pro nacisty, tak pro vězně. Zatímco pro nacisty vařili zeleninu, brambory a někdy také maso, vězňům se podával pouze odpad ze zeleniny, který se zahušťoval zbytkem brambor ve slupkách. Františka zde mohla tajně jíst syrovou zeleninu a někdy se jí podařilo ukrást pár vařených brambor, o které se poté rozdělila s dalšími vězenkyněmi. Čím více se blížil konec války, tím méně jídla dostávaly. Ženy čím dál více umíraly – z hladu, ran i ze zimy. Márnice a sklepy, kam se mrtvoly dávaly, byly plné a kremační pece hořely ve dne i v noci. Vždy, když zemřela nějaká žena v cele, vynesly její tělo pouze do chodby, kde zůstalo ležet někdy i několik týdnů.

Jednoho dne přišel neobvyklý apel – v pět hodin odpoledne. Na prohlídku vězňů byl přiveden doktor, který rozřazoval ženy nalevo a napravo. Nalevo šly ty, které byly schopné transportu a napravo oběti určené do plynu. Jelikož nebyl transport ještě připraven, nahnaly je do tzv. strafbloku (blok, který byl celý obehnán ostnatými dráty). Nesměly se v něm ani hnout, protože jich tam bylo příliš mnoho. Strávily zde několik dní a po celou dobu nedostaly vůbec nic k jídlu. Každý den mnoho žen umíralo. V té době dostala Františka velkou horečku. Třásly se jí nohy, byla úplně apatická a jeden čas si nemohla ani vzpomenout, jak se jmenuje. Jednoho dne je z bloku vyhnali a dovedli na nádraží do Fustenberku. Tam již byly připraveny vagóny, v kterých se vozí dobytek. Do jednoho vagónu se jich muselo vtěsnat osmdesát. Jely asi týden. Dělali jen krátké zastávky u vody, kdy přední ženy mohly vystoupit, nabrat vodu do rukou
a podávat ji ostatním vězenkyním. Byly tam také dvě ženy z Jugoslávie, které věděly, že má Františka velkou horečku a vždy se jí pokusily donést co nejvíce vody. Někdy vlak zastavil a ženám bylo povoleno kolem vlku vykonat svoji potřebu a omýt se. Při těchto delších přestávkách nacisté vynášeli těla mrtvých žen a nechávali je ležet na zemi vedle kolejí. Když konečně dojeli do cíle, nahnali je do dalšího koncentračního tábora, který se jmenoval Watenstedt.

Ve Watenstedtu dostaly konečně po několika dlouhých dnech jídlo. Po jídle dostaly krumpáče a lopaty a musely jít kopat kryty. Tato fyzicky velice náročná práce trvala několik dní. Františka ztratila zájem o vše, přestala jíst a vnímat. V táboře byla uvězněna také jedna žena z Moravy. Když viděla, že Františka nejí, vzala misku s vařenou zeleninou a násilím jí cpala jídlo do pusy. Začala ji velice podporovat, povídala si s ní o domově, rodině a Čechách, čímž jí dokázala povzbudit a dodat sílu do života.

Jednoho dne je nacisté seřadili a vedli na odvšivení do blízkého města Brunšviku, kde byly nastrkány do velké místnosti. Náhle začaly houkat sirény. Začínal velký nálet. Nacisté zatkli vězenkyně v místnosti a rychle se běželi schovat do krytů. Během chvíle začaly v blízkém okolí padat a vybuchovat letecké bomby. V místnosti se vysypalo sklo z oken, ze stropu začala padat omítka a zdi po stranách pukaly. Ve velkém zmatku však žádnou z žen nenapadlo utéci. Najednou byl opět klid. Nacisté vylezli z krytů, vyhnali vězenkyně z místnosti a vrátili se zpět do tábora.

Po třech týdnech se začal tábor evakuovat, kvůli stále se blížícím osvobozujícím armádám. Ženy i muži byli přesunuti opět na nádraží a nahnáni do vagónů. Jezdili s nimi od města k městu, ale jelikož bylo vše rozbombardované nebo vylidněné, nemohli je nikde udat. Nakonec se ocitli opět ve Fustenberku na nádraží. Zde byli vězni opět postaveni do řad a došlo k dalšímu třídění. Mezitím vynášeli nacisté mrtvoly z vagónů a házeli je na hromady před vězně. Některé vězně, kteří už se nedokázali udržet na nohou, nacisté popadli a skončili také na hromadách. Když bylo vše vyloženo, nacisté polili hromady benzínem a zapálili. Bylo vidět, jak se v ohni hýbají ještě živí lidé. Ženy byly poté odvedeny zpět do koncentračního tábora Rawensbrücku, muži byli přiřazeni neznámo kam.

Když je dovedli do tábora, poznaly, že se koná „velký úklid“. Nacisté pálili věci a snažili se co nejlépe zamaskovat stopy svých zločinů. Do tábora totiž pronikl švýcarský Červený kříž a vedení čekalo jeho zástupce. Ženy byly rozděleny opět do bloků a začaly další apely. Do zmatku, který všude kolem vládl, dostali všichni balíček od Červeného kříže, který obsahoval paštiku, sýry, čokoládu, tuk, cigarety a mnoho dalšího. Za rychlé pojídání těchto potravin však mnoho žen zaplatilo svými životy, jelikož jejich organismus nebyl na takové množství jídla zvyklý. Začaly také velice „řádit“ průjmy. Záchody nestačily, a proto chodily ženy vykonávat svoji potřebu do uličky mezi bloky, která se neuklízela, protože na to nezbýval čas. Právě v této špinavé uličce stála Františka společně s ostatními opět několikahodinové apely. Každý den se opět rozřazovalo na transporty a do plynu. Františka zůstala v Rawensbrücku
do poloviny dubna 1945, nakonec byla přiřazena k dalšímu transportu.

ÚTĚK

Jelikož nebyly k dispozici žádné vlaky, vydali se na cestu pěšky. Šli vždy celý den a na noc je vždy zavedli do stodoly na slámu. Čím více se blížila osvobozenecká vojska, tím více nacisté pospíchali a nakonec zrušili i krátké večerní odpočinky. Pochodovali od rána do večera. Jakmile se při pochodu nějaký vězeň posadil nebo padl vyčerpáním na zem, dozorci ho okamžitě zastřelili. Toto pokračovalo ještě několik dalších dní. Jednou k večeru přišli ke stodolám s velkým prostranstvím. Zde jim bylo povoleno ulehnout ke krátkému odpočinku. Františka vytvořila skupinku s dalšími pěti ženami a domluvily se, že jak to bude jen trochu možné, utečou. Již večer se objevila hustá mlha, která k ránu zhoustla natolik, že téměř neviděly jedna na druhou. „V tom okamžiku jsme se – nás pět kamarádek, chytily za ruce a prchaly pryč od transportu. Další prchali za námi. Některé volaly, abychom neutíkaly, že ještě nedali povel k odchodu. Ale my jsme hnaly stále dál a dál. Slyšely jsme volání nacistů i vězňů. Nám bylo všechno jedno, běžely jsme bez odpočinku s obavou, kdy to do nás vpálí. Mlha nás však zachránila. Dostaly jsme se na silnici a po ní jsme běžely kus cesty, až se nám námahou a únavou nohy podlamovaly.“ [1]

ČEKÁNÍ NA KONEC VÁLKY

Když se konečně zastavily, zpozorovaly kousek od silnice les. Vběhly do lesa a pokračovaly stále hloub. Ani jedna z nich si nedovolila promluvit. Stále poslouchaly, jestli nezaslechnou kroky nebo hlasy, které je volají. Všude bylo však ticho. Konečně došly na mýtinu, kde vysílením padly na zem. Náhle však uslyšely hlasy. Proti nim stál muž, který k nim mluvil německy. Po počátečním šoku si všimly, že je to vězeň stejně tak jako ony. Připojily se k němu a jeho skupině Polek a Poláků, kteří také utekli z transportu a čekali v lese na konec války. Přijali Františku i ostatní do své skupiny. Společně sháněli jídlo, vařili a stavěli provizorní přístřešky.

Později zjistili, že se v blízkosti lesa nachází několik statků. Jeden z nich byl nedaleko místa, kde se nacházeli. Lidé prchli ze statku pryč, dál od fronty. Skupina se sem přestěhovala. Nalezli zde mnoho zbytků po bývalých majitelích – vajíčka, mléko, mouka, atd. Vařili si z těchto surovin jídlo, které jim pomohlo obnovit jejich žaludky. Již neměli žádné žaludeční obtíže, ani žádné nemoci. Každý den v noci poslouchali dunění dopadajících střel a výbuchů z fronty. Společně se konečně dočkali konce války.

„Jednou jsme se probudili a něco zvláštního viselo ve vzduchu. Bylo nezvyklé ticho a my jsme si neuvědomili, že už nehřmí válka. Ti, co odešli do vesnice, běželi k nám s jásotem a velkým hřmotem, rámusem. Vedoucí Polák spínal ruce a huboval, co to dělají, snad se dočista zbláznili, že dělají takový hluk. Chlapci a děvčata přiběhli, začali nás objímat a s radostí nám sdělovali, že je konec války, že je už konečně mír. Teprve teď jsme si uvědomili, proč bylo ono zvláštní ticho. Pro nás to znamenalo kýžený mír, svobodu a nový život.“[2]

Ještě měsíc po konci války žili na statku. Sovětští vojáci jim sem téměř denně dováželi prázdné konve na mléko. Museli chodit dojit krávy, které se pásly na polích kolem statku, a plnit tyto konve, které si Sověti opět odváželi. Mezitím se na statek vrátili majitelé statku, Němci. Sověti jim nařídili, že u sebe musí Františku a ostatní nechat tak dlouho, jak bude třeba. V té době si žili v dostatku, protože jim museli Němci dát vše, co potřebovali. Ale touha po domově a blízkých v každém z nich stále sílila. Přitom nikdo z nich nevěděl, kde jsou a jak se dostat domů.

CESTA DOMŮ

Jednou se na statku zastavili opět vojáci. Oznámili jim, že se již mohou vrátit zpět domů, že trať na Berlín je již spravena. Když se dostali do Berlína, rozloučily se Češky s Poláky a šly se přihlásit do sběrného domu. Zde dostaly teplou polévku a konzervy, hlad však téměř neměly. Jelikož byl dům plný, musely spát na půdě. Nevadilo jim to, užívaly si konečně svobodu a toulaly se po městě. Každý den vyhlížela auta z Čech. Nakonec se konečně dočkaly.

Františka se po několika dlouhých měsících vrátila zpět do rodné země. Auta ji dovezla až na Zvíkovec k matce. Františka předpokládala, že tam bude také její manžel a syn. Když ji matka spatřila, vůbec ji nepoznala. Poznala ji až po hlase, začali se sbíhat sestry, bratři i sousedé, avšak manžela se synkem zde hledala Františka marně. Matka jí řekla, že jsou doma v Podmoklech. Vydala se hned za nimi.

„Malý Rudla (syn) přiběhl, když viděl zastavit auto a hned mě poznal. Sedl si mi na klín a mazlil se se mnou. Pak si šel sednout ke dveřím na bobeček a každému, kdo šel kolem, hlásil, že je již maminka doma, že už přijela. Shledala jsem se tedy šťastně se všemi svými drahými a začínali jsme nový život ve svobodné zemi. Tím končí moje vzpomínka na nejhorší úsek mého života.“[3]

ŽIVOT PO VÁLCE

Po válce se Františka s rodinou přestěhovala do Dobříva, kde začala pracovat jako vedoucí prodejny. Rudolf získal práci vedoucího ve skladu. Po několika letech se opět přestěhovali, tentokrát do Radnic, do malého rodinného domku. Zde společně žili do roku 1988, kdy Rudolf zemřel. Poté Františka odešla do domova důchodců v Rokycanech, kde v dubnu roku 2001 zesnula.


[1] BITTNEROVÁ, Františka. Život během 2. světové války. Nepublikované memoáry. Radnice, 1975.
s. 33.

[2] BITTNEROVÁ, Františka. Život během 2. světové války. Nepublikované memoáry. Radnice, 1975.
s. 39.

[3] BITTNEROVÁ, Františka. Život během 2. světové války. Nepublikované memoáry. Radnice : -, 1975.
s. 44.

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Barbora Bittnerová | pondělí 23.1.2012 11:15 | karma článku: 17.89 | přečteno: 2549x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Karel Trčálek

Navštívil jsem šikmý kostel a chystám se i do Bílé vody

ŠIkmý kostel, který strmě a varovně ční do přelidněné krajiny. A brzy se vypravím i do Bílé vody, ať poznám světa kus

20.5.2022 v 16:51 | Karma článku: 8.52 | Přečteno: 207 | Diskuse

Pavel Hewlit

Shodneme se, že rozdávat sebevědomí by se mělo, když ho v sobě máme?

Povídám si lidmi žijícími po světě a dovídám se hodně nejen o vnímání války na Ukrajině, o vedení politiky našeho státu, ale nejvíc o nás samých, a není to hezké poslouchání. Mají nás tak trochu za kašpárky. A kdo koho ne, že?

20.5.2022 v 14:11 | Karma článku: 25.24 | Přečteno: 428 |

Tomáš Flaška

Velmi bolestná smrt - střelit do břicha

Nacisti to dělali v koncentrácích, když se oběť vzpouzela jít pod oprátku. Jedna rána do břicha a odpor byl ten tam. A teď to vidíme v podání Rusů, navíc vůči nám.

20.5.2022 v 10:58 | Karma článku: 27.20 | Přečteno: 865 | Diskuse

Zdeňka Ortová

Lidi, tak jsem tu neškodnou chřipečku měla – 2.

I v roušce musím vypadat strašně. V čekárně mi všichni dávají dobrovolně přednost, aniž bych je o to, byť jedním slovem, požádala.

20.5.2022 v 8:29 | Karma článku: 25.82 | Přečteno: 910 | Diskuse

Irena Houdková

Kdy nám vymlouvání škodí?

Každý známe tu situaci, kdy nás okolnosti, naše předešlé zkušenosti či jiné důvody nutí se vymluvit. Kdy nám už vymlouvání vyloženě škodí, je ve chvílích, kdy jím můžeme ohrozit sebe či ostatní.

19.5.2022 v 18:44 | Karma článku: 6.32 | Přečteno: 110 | Diskuse
Počet článků 9 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1581
Mladá studentka se smyslem pro humor a hlavou plnou nenormálních nápadů... "V každé situaci můžeš udělat tři věci - můžeš se rozhodnout, že něco uděláš, můžeš se rozhodnout, že něco neuděláš nebo se můžeš rozhodnout, že se nerozhodneš..." (S. King)

Najdete na iDNES.cz