Stojím v trolejbusu společně s několika desítkami dalších cestujících přimáčknutá téměř na skle okna. Konečně zastavujeme v cílové zastávce. Obrovský dav lidí se hrne ven a já, unášena obrovskou masou, se po chvíli ocitám před bílou továrnou, v které se vyrábí a balí gumové bonbóny. Jsem potěšena její čistotou a příjemným vzhledem a nebýt několika kopanců a ran loktem, které jsem schytala v mačkanici, tak jsem i celkem spokojená. Tou dobou totiž ještě netuším, co mě čeká uvnitř.
Je chvíli před šestou hodinou ranní, když vcházím prosklenými dveřmi dovnitř a hlásím svoji přítomnost u vrátného. Po zapsání mého jména a času příchodu obdržím bílý plášť a čepec (obojí je vyrobeno z neidentifikovatelného materiálu, který se však trhá snad i při pouhém dotyku). Také dostávám přesné instrukce kde a v kolik mám být a zjišťuji, že mám pouze necelých deset minut na převlečení. Vyběhnu tedy schody, vpadnu do šatny, najdu svoji skřínku a převleču se do bílých kraťasů a trika. V „gumítkárně“ je totiž přikázáno nosit pod pláštěm bílé oblečení. Poté seběhnu opět dolů a vejdu do jídelny, kde již čeká zbytek brigádníků. Sotva si stačím sednout ke stolu, už u nás stojí vysoká dáma, která nám sděluje další zákazy a příkazy, které musíme dodržovat. Opravdu toho není málo – například zákaz nošení do výrobní haly jakékoli přístroje, příkaz mít úplně ostříhané nehty, vlasy musí být všechny pod čepcem atd. „Porušení jakéhokoli příkazu či zákazu bude potrestáno stržením peněz z výplaty,“ zakončí svoji řeč naše šéfová. Po této větě se většina z nás rychle zvedá a jde odnést mobily, mp3ky, popřípadě shánět nůžky.
Když se konečně opět scházíme, zavádí nás do obrovské haly se spoustou strojů, který dělají neuvěřitelný hluk. Musíme si umýt ruce speciální dezinfekcí, která ruce sice pořádně vyčistí, ale také pěkně vysouší kůži. V té chvíli jsem si ještě myslela, že se zde na čistotu opravdu hodně dbá, ale můj názor se měl hodně rychle změnit.
Byla jsem přiřazena ke stroji, kde se balily gumové krávy. Veškerá má náplň práce spočívala v pokládání slizkých barevných bonbónu na pás, který je dovezl až ke stroji. Čas jako by se zastavil, půl hodina mně připadala jako půl dne a moje spolupracovnice nebyly zrovna nejvýřečnější. A v tu chvíli jsem teprve pochopila, jak moc vážné to tu s „hygienou“ je. Kdykoliv spadla nějaká ze sladkostí na zem, nikoho to nezajímalo, prostě se jen zvedla a položila na pás. Někdy se i stávalo, že se na zem hodila hrst schválně, jen aby mohly ženy dělat chvilku něco jiného než pokládání na pás – jejich činnost poté nebyla jen nabrat-položit, ale nabrat-hodit na zem-sebrat-položit. To ale nebylo stále nic proti tomu, co jsem viděla, když jsem se koukla k vedlejšímu stroji. Tam si dvě pracovnice s poněkud bujnějším poprsím našly odlišnou zábavu. U jejich stroje se vázaly ocásky velkým gumovým myškám, které jsem mimochodem několikrát viděla ve spoustě obchodů. Jejich hra probíhala asi takto: jedna hodila myšku do výstřihu té druhé, která jí poté vytáhla, zauzlovala ocas a položila na pás, po kterém se „myšička z výstřihu“ dostala ke stroji, který ji zabalil, hodil do krabice a hurá na pulty obchodů. Opravdu nevím, kdo soutěž nakonec vyhrál, protože se mi při tomto pohledu udělalo nevolno, takže jsem opět sklopila oči ke své práci.
V celé výrobní hale bylo neuvěřitelné dusno, protože otevírat okna se nesmělo. Prý by se mohl dovnitř dostat prach, pyl anebo nějací brouci. V rohu haly, hned za strojem u kterého jsem pracovala, byla vybudována místnost, které se říkalo kuřárna. Právě sem si chodili pracovníci i pracovnice při přestávkách zakouřit. Ale jelikož byla místnost opravdu hodně malá a kuřáků a kuřaček bylo opravdu hodně, při každém otevření dveří se do haly vyvalil obrovský oblak cigaretového dýmu, který určitě není pro cukrátka moc dobrý.
Na konci dne mohu s jistotou říci, že jsem nikdy nic tak nechutného neviděla. Je vůbec možné, že právě bonbóny, které se vyrábí v těchto podmínkách, se opravdu dostanou do obchodů, kde si je ve velkém nakupují maminky, aby udělali radost svým dětem? Říká se, že co oči nevidí, srdce nebolí, ale proč bychom si měli kupovat za nemalé peníze sladkosti, které se několik dní předtím válely po špinavé zemi nebo dokonce vypadly někomu z výstřihu? Myslím, že ani samotné děti by již neměly z cukrovinek takovou radost, kdyby věděly, že jsou celé nasáklé nikotinovým kouřem. Snad můžeme jen doufat, že se tyto věci dějí jen v této továrně. Já nyní jen vím, že už bych nikdy nešla pracovat do potravinářského průmyslu, protože by se poté také mohlo stát, že bych se bála sníst cokoliv.